Část první,Veliké mlžení:
 

Část druhá, Zvěstovatel:

V jednom ze severních knížectví Říše, Schwammberské marce, se již dlouho děly podivné věci. Začalo to minulou zimu, kdy vládce této země, knížete Hainze von Schwamma, postihl neobvykle silný záchvat trudnomyslnosti. Nikdo mu nedokázal pomoci, věhlasní léčitelé z celé Říše si u něj podávali dveře se slavnými komedianty a divadelníky. Žádný z nich však nedokázal knížete vytrhnout z jeho letargie.

Vše se změnilo den po zimním slunovratu. Toho dne se ke knížeti ohlásil zahalený muž, jenž se představil pouze jako Zvěstovatel Pravdy. Předstoupil před knížete a pronesl řeč, za jejíž šíření dnes hrozí v Říši nejtěžší tresty: „Vyžeň své rádce, kníže, nic neznají. Já jsem ten, kdo ti přináší Pravdu a již z daleka jsem viděl, co je příčinou tvého neštěstí. Pravdou je, že tvým trápením je strach ze smrti a Pravdou také je, že tento strach je oprávněný. Viděl jsem budoucnost a budoucnost tvé země je spojena s tebou samým. Padneš-li, obrátí se i tvá země v prach a popel a nebude již nikdo, kdo by na ni s úctou vzpomínal. Já tě však zbavím toho strachu a pozvednu tě mezi největší muže, kteří kdy poroučeli této zemi.“

Účinek Zvěstovatelových slov byl okamžitý. Horečná aktivita, která knížete zachvátila, byla snad ještě podivnější než jeho dřívější nečinnost. Kníže propustil všechny své dřívější rádce a spolupracovníky, a namísto nich pozval do země nové z dalekých zemí. Jako poslední ho opustili trpaslíci, jež dříve sloužili knížeti jako tělesná stráž. S narážkami na jakési ohavné rouhání strhli za sebou podzemní tunely a odešli za svými bratry do Říše.

Lid knížectví se dlouho nezajímal o změny na dvoře knížete Schwamma, ani o rozsáhlou přestavbu paláce, kterou zahájil. Když však kníže nařídil ještě v průběhu zimy mimořádné daně, kdy jeho vojáci začali odebírat vesničanům poslední zbytky obilí, lidé se začali bouřit. Zvěstovatel však tyto nepokoje odbyl: „Závidí ti, můj kníže. Pravdou je, že nikdo z nich nechápe velikost tvého cíle. A Pravdou také je, že až dokončíme započaté dílo, nikdo už z nich si nedovolí ti odporovat. Brána bude již brzy hotova a branou přijde můj pán, který tě navždy zbaví povinnosti ke smrti.“

Zvěsti o nepokojích se postupně dostaly až k císaři. Azaroth II jim však nevěnoval pozornost a považoval je pouze za hloupé stížnosti líných poddaných. Možná by jim věnoval více času, ale hrozba útoku gobliní hordy, která se náhle vynořila ze západu, mu vzala veškerou chuť zabývat se nepokoji v nějakém zapadlém severním knížectví.

Moment oslabení Říše byl však přesně to, na co Zvěstovatel čekal. Povolal knížete a ukázal mu hotovou Bránu. „Dnes přišla tvoje příležitost, kníže. Pravdou je, že Říše je slabá a císař hlupák. Zbav se tedy všech, kdo ti chtějí vládnout. Zde je také tvá brána a za ní ten, kdo tě očistí pomocí Pravdy a osvobodí tě od smrti. Stačí pouze tvé slovo, a stane se, co jsem ti už dávno slíbil.“ „Ano, chci“, pronesl kníže, a přistoupil k bráně, za níž se nyní zrcadlila tma a víření hvězd. A když se odvrátil, v jeho náhle bledé tváři a proměněných očích se zračil odporný úšklebek. „Mí služebníci, poznal jsem Pravdu a mám nový cíl. Poroučím Vám, abyste šířili toto poznání.  Poroučím i Vám, mrtví této země, vstaňte a připojte se k nám. A naposledy poroučím vám, duchové Pravdy, vejděte a přijměte své místo mezi námi!“

Ze Schwammberské marky se začala do ostatních krajin valit nečistá armáda nemrtvých, démonů a jejich lidských přisluhovačů. A Říši, již tak otřesené začínajícím útokem hordy, vyvstala nutnost bránit se útoku ze dvou stran.

Část třetí, Čas války:

Císař Azaroth II měl toho dne opravdu špatné ráno. Nejen že opět přišly zprávy o jakýchsi potížích v severní marce, daně nepřicházely v takové výši, v jaké je předepsal, ale hlavně, došlo jeho oblíbené víno. A do toho se ještě ani pořádně nevyspal, protože se již několik týdnů z podzemních trpasličích kováren ozývalo hlasité dunění kovadlin. Dotaz na příčinu takového hluku odbyla klanová rada s tím, že probíhají práce „pro všechny případy“, což císaře neuspokojilo. Ale na rozdíl od všech ostatních trpaslíci daně poctivě platili, takže je pro tentokrát nechal na pokoji.

A dokonce se mu sami nabídli, že v rámci vyrovnání jakýchsi starých dluhů na své náklady opraví městské hradby. Takže nakonec nebude tak zle, pomyslel si Azaroth II, a jal se dokončit plán nového zlacení kopulí svého paláce. Musí přece také nějak žít, že. To byla ale na dlouho poslední poklidná činnost, kterou mu bylo dovoleno provádět.

V poledne totiž trpasličí škuner Schmauchwerk přivezl hrozné zprávy. Celé západní pobřeží je obsazeno gobliní hordou, a posádka škuneru je prý jediná, které se podařilo probít z obklíčení. Císař tomu nejdříve nechtěl věřit, ale když k večeru přišly zprávy o porážce císařské posádky v západních přístavech, situace se konečně vyjasnila. Je tady nová válka. 

Císař okamžitě rozeslal listy ke spojencům a přátelům se žádostmi o pomoc, málokdo však s odpovědí spěchal. Sultán Sezarseraj vzkázal, že by velice rád pomohl, ale že zrovna vdává dceru a je tak zcela zaneprázdněn, a ani odpovědi ostatních panovníků nebyly povzbudivější. Jediná potěšující zpráva přišla od knížete Schwamma, který slíbil, že ihned sebere veškerá svá vojska a přitáhne do Říše. U dvora se také ohlásila jednotka elfího mága Makkiela, která podle slov svého velitele měla zrovna cestu kolem, a ráda pomůže Říši se všemi jejími nepřáteli.   

Armáda Říše se vydala na západní hranici zastavit postup hordy, a nechala tak ostatní části říše nechráněné. To se ukázalo jako velká chyba, když vyšlo najevo, s jakou armádou se kníže Schwamm přesouvá do Říše. Ze zemí sousedících se Schwammberskou markou přicházelo čím dál více uprchlíků, kteří přinášeli stále hrůzostrašnější zprávy o řádění nečistých stvůr, probouzení mrtvých a nevídaném pustošení.       

Makkiel okamžitě přispěchal k císaři se žádostí, aby alespoň část vojska obrátil proti nové hrozbě. Vrchní velitel vojska, Šlem z Cunctenštejnu, se sice pokusil cosi namítat s tím, že Říši nejsou žádné elfouní  rady potřeba, nicméně se záhy rozneslo, že rezignoval, a jen potichu se k tomu dodávalo, že jeho zbytky pak ještě dva dny seškrabávali ze zdi paláce.

Z rozkazu Makkiela, který se nyní ujal veškerých příprav obrany,  bylo z uprchlíků před Schwammovým řáděním vytvořeno několik dobrovolnických korouhví, které sice nevynikaly kvalitou výzbroje, nicméně odvahou a nasazením předčily výkon, který podávaly jednotky říšské armády. Tyto dobrovolnické korouhve byly také posíleny útvary trpasličích těžkooděnců, kteří se bez vyzvání připojili k obraně Říše.

Prozatím se tak podařilo Říši zastavit postup jejích nepřátel, nicméně rovnováha sil je velmi křehká, a může se zvrátit na libovolnou stranu každým okamžikem. Nové prudké boje na sebe tak nenechají dlouho čekat.